Když se to přežene s termikou - Kateřinice

Aktualizováno Sobota, 12 Září 2009 08:20 Napsal uživatel Jakub Ježík Pátek, 08 Květen 2009 19:31

Několikrát jsem už na netu četl diskuze o tom, jak někdo s modelem nebo na padáku chytnul tak silnou termiku, že z toho nemohl ven. Vždycky mi to připadalo absurdní. Nechápal jsem, jak je možné se z termiky nedostat ven, většinu času jsem totiž řešil přesně opačný problém, tedy jak termiku najít a hlavně se ve stoupáku udržet. Tak dneska jsem si ověřil, že když to opravdu nosí, nemusí to být vůbec sranda.

Při dnešním poletování to fakt nosilo. Užívali jsme si krásného dne a proháněli éra nad Kateřinicema. Řekl jsem si, že nastoupám nějaký ten metřík, zkusím nasadit směr a prozkoumat vzduch do větších vzáleností od místa, kde jsme stáli. Celkem bezstarostně jsem stoupal a stoupal a sledoval kluky, jak se placatí se...
svými éry hluboko pod tím mým, což mě samozřejmě naplňovalo pocity uspokojení Cool. Pak jsem si ale najednou začal uvědomovat, že jsem už opravdu vysoko a že by bylo záhodno začít myslet na návrat. Začal jsem tlačit, éro nabíralo rychlost. Přeletěl jsem na rychlosti oblohu tam a zpět, éro bylo ale čím dál menší. Jeden velký stoupák. V ten moment mi došlo, že jsem opravdu v průšvihu. Cirrus je totiž starý veterán s plovoucí výškovkou ovládanou balzovým táhlem až ze špice modelu. To samozřejmě znamená poměrně velké vůle v chodu výškovky, která při vyšších rychlostech ráda občas flutteruje. Tomu jsem se chtěl samozřejmě vyhnout, situace byla ale vážná. Nedalo se nic dělat, mírně ale nekompromisně a vytrvale jsem nakláněl čumák k zemi. A najednou slyším známý a nepříjemný třepotavý zvuk. Povoluju knipl, éro se rovná a zpomaluje a výškovka se přestává třepotat. Model je už opravdu vysoko a mně teče do bot. René sleduje moje zoufalé počínání a zapomíná řídit bejbynu. Uviděli jsme ji v poslední chvíli, jak se na nás zleva řítí. René to ukočíroval a posadil na zem. Já meztím znova potlačuju a už začínám panikařit. A znova flutter. Je zajímavé, jak se ten protivný zvuk dobře nese i na tak velkou vzdálenost. Vyřknul jsem několik nepublikovatelných nadávek. Model už skoro nevidím. Tuším ještě jak je natočený, ale v té výšce už nepoznám, jak rychle letí a jestli klesá nebo stoupá. Další zafletrování bylo pro výškovku osudné. Rozpadla se. Vídím, jak se od modelu oddělila její pravá půlka. Začíná nekontrolovatelný pád. Chvílema mám pocit, že to ještě jde trochu řídit, ale reakce na knipl výškovky je nulová. Cirrus padal z té výšky nekonečné vteřiny a žuchnul za horizont někam k levému kraji louky.

Tak to by bylo, říkám si. Jdeme se tam podívat. Ještě by mě zajímalo, kam dopadne ta oddělená půlka výškovky. René ukazuje prstem kus po větru na oblohu. Třepotá se tam něco bílého. Model dávno na zemi a torzo výškovky letí dál. Chvíli ho sledujeme. Vůbec neklesá! Termický proud jej nese dál a výš někam směrem na ValMez. Docela by mě zajímalo, kam nakonec doletěla. Nezbývá než uctít minutou ticha padlého veterána a odnést si ponaučení, že s ničím se to nemá přehánět. Ani s výškou.